TŘEZALKA A LEV V NÁS
doba čtení: cca 50 min.
Třezalka tečkovaná – rostlina světla, krve a proměny
Třezalka tečkovaná, Hypericum perforatum L., patří k rostlinám, v nichž se lidská zkušenost, botanika, chemie, fytoterapie, historie a symbolický jazyk přírody setkávají v mimořádně bohatém celku. Můžeme sledovat její naftodianthrony, acylfloroglucinoly, flavonoidy, fenolické kyseliny a těkavé terpeny, studovat jejich stabilitu, biologickou dostupnost, farmakokinetiku a působení v lidském organismu. Současně před námi stojí rostlina, kterou evropská kultura po staletí spojovala se svatým Janem, letním slunovratem, ochranou, ranami, melancholií, krví a světlem.
Právě zde začíná cesta, která je mi blízká. Vědecké poznání, tradiční zkušenost a alchymistický obraz mohou stát vedle sebe a vzájemně se prohlubovat, pokud každému ponecháme jeho vlastní jazyk. Věda přináší měřitelnost, analýzu a možnost ověřování. Tradice uchovává dlouhodobou lidskou zkušenost. Alchymie sleduje proměnu hmoty a zároveň v této proměně čte vztah člověka k přírodě a k sobě samému.
Čím hlouběji člověk vstupuje do biochemie živé rostliny, tím zřetelněji vidí, že příroda pracuje v sítích, vztazích a proměnách. A právě třezalka je v tomto směru mimořádně výmluvná.
BOTANICKÁ BYTOST TŘEZALKY
Hypericum perforatum L. je vytrvalá bylina z čeledi Hypericaceae. Botanické označení L. odkazuje na Carla Linného, který druh formálně popsal roku 1753. Její původní areál zahrnuje Evropu, značnou část Asie a severozápadní Afriku; člověk ji následně rozšířil také do dalších částí světa.
Třezalka roste především na otevřených, slunných stanovištích – na loukách, mezích, pastvinách, náspech, okrajích cest, lesních lemech a narušených půdách. Je houževnatá, dobře se šíří a v některých oblastech mimo svůj původní areál získala charakter invazního druhu.
Její ekologická přizpůsobivost je sama o sobě zajímavou vlastností. Dokáže osídlit prostor vystavený slunci, snášet narušení prostředí a znovu se prosadit tam, kde byly původní vztahy půdy a vegetace porušeny. Alchymistický pohled zde může číst obraz odolnosti, obnovy a schopnosti znovu nalézt své místo. Symbol vyrůstá ze skutečného pozorování organismu. Takový symbolický jazyk je živý právě proto, že začíná u rostliny samotné.
Stonek třezalky je vzpřímený a typicky nese dva podélné vystouplé proužky, které patří k praktickým určovacím znakům. Listy vyrůstají vstřícně, jsou přisedlé nebo téměř přisedlé a proti světlu odhalují množství drobných průsvitných bodů. Ty vytvářejí optický dojem jemné perforace a právě odtud pochází druhové jméno perforatum. Botanicky jde o sekreční struktury v rostlinném pletivu.
Vedle nich se nacházejí také tmavé žlázky, výrazné především na poupatech a některých částech květu. Rozemneme-li dobře vyvinuté poupě mezi prsty, objeví se charakteristická červenofialová stopa. Tento starý poznávací znak má skutečný chemický základ spojený především s naftodianthronovými pigmenty.
A tady začíná jedna z nejkrásnějších vrstev třezalky.
Rostlina nese jasně žlutý pětičetný květ se záplavou tyčinek. List propouští světlo. Poupě při promnutí vydává barvu připomínající krev. Tři jednoduché přírodní jevy – světlo, zlato a červeň – vytvořily během staletí celé pole symbolických významů.
SVATÝ JAN, SLUNOVRAT A KREV
Třezalka je hluboce spojena se svatým Janem Křtitelem. Anglické St. John’s wort, německé Johanniskraut i starší české označení svatojánská bylina nesou tutéž kulturní paměť.
Svátek svatého Jana připadá na 24. června, bezprostředně po astronomickém letním slunovratu, tedy do období, kdy třezalka ve velké části Evropy vstupuje do výrazného kvetení. Rostlina se stala součástí svatojánských obyčejů, ochranných svazků a rituálů spojených s ohněm, vegetací, plodností, zdravím a ochranou domu i člověka.
Tradiční etymologický výklad rodového jména Hypericum spojuje řecká slova hyper a eikon s představou rostliny umísťované „nad obraz“. Tento výklad krásně zapadá do staré ochranné symboliky třezalky. Druhové jméno perforatum odkazuje přímo na vzhled listů.
Ještě silnější symbol vytvořila červená barva uvolňovaná z tmavých žlázek květních částí. V křesťanské tradici získala spojení s krví svatého Jana a později také s krví Kristovou. Červený třezalkový macerát proto v lidové tradici dostával jména odkazující na krev.
Žlutý květ se tedy v lidské ruce proměňuje v červenou stopu.
Pro chemika jde o pigmentové sloučeniny. Pro člověka starších kultur šlo o obraz krve, životní síly a tajemství proměny. Oba pohledy začínají u stejného jevu.
SVĚTLO, SLUNCE A LEV
V evropském hermetismu, astrologickém bylinářství a spagyrické tradici získala třezalka výrazně solární charakter. Její jasně žlutý květ, doba kvetení kolem nejdelších dnů roku, slunná stanoviště a historické spojení s melancholií vytvořily obraz rostliny, která nese vztah ke světlu.
V astrologickém obrazu se spojuje se Sluncem a principem Lva. Lev zde představuje archetyp centra, srdce, tvořivosti, sebevyjádření, odvahy a schopnosti stát ve vlastní síle. Je to obraz člověka, který své světlo nese zevnitř.
Současně každá solární síla obsahuje otázku míry. Sluneční teplo živí, probouzí a nechává zrát. Jeho intenzita zároveň určuje, jak hluboce může organismus světlo přijmout a zpracovat.
A právě zde vstupuje do symbolického obrazu skutečná biochemie rostliny.
Hypericin a příbuzné naftodianthrony absorbují světelnou energii. Po fotoaktivaci mohou za přítomnosti kyslíku vstupovat do reakcí vedoucích ke vzniku reaktivních forem kyslíku. Tento fotochemický mechanismus stojí v pozadí fotosenzibilizačního potenciálu třezalky a současně vedl k výzkumu hypericinu jako fotosenzibilizátoru ve fotodynamických aplikacích.
Máme tedy před sebou rostlinu kulturně spojovanou se světlem, jejíž významná skupina molekul se světlem skutečně chemicky setkává.
„Lev v nás“ tak může být obrazem schopnosti nést vlastní světlo v míře, která zahřívá a vyživuje.
Světlo proměněné v teplo.
Síla ukotvená v centru.
Oheň, který slouží životu.
HISTORICKÁ MEDICÍNA A TŘEZALKA
Používání třezalky sahá hluboko do evropského a středomořského léčitelství. Antická tradice ji spojuje s Dioskoridem, Pliniem a dalšími autory a v následujících staletích se objevovala v souvislosti s péčí o rány, popáleniny, pohmoždění, bolestivé stavy a některé zažívací či močové obtíže. Postupně získala výrazné místo také v oblasti melancholie a nervových stavů.
Staré slovo melancholie neslo širší význam než dnešní psychiatrická diagnóza. V humorální medicíně označovalo soubor tělesných, temperamentových a duševních projevů chápaných v rámci tehdejšího obrazu člověka. Právě proto je historicky tak zajímavé, že oblast nálady a psychiky, která třezalku doprovázela po staletí, se později stala její nejrozsáhleji klinicky zkoumanou oblastí vnitřního užití.
Paracelsovská medicína přinesla další významnou vrstvu. Paracelsus pracoval ve světě, v němž medicína, přírodní filosofie, astrologie, chemie a alchymie vytvářely společný obraz. Rostlina pro něj představovala živou látku vstupující do procesu transformace. Jeho pojem arcanum označoval skrytý léčivý princip, který člověk odhaluje zkušeností, přípravou a porozuměním přírodě.
Nauka o signaturách pak četla vzhled rostliny jako řeč přírody. Průsvitné body listů, červená barva a vztah ke světlu byly vnímány jako znamení jejího léčebného určení.
Některá stará empirická použití třezalky se následně setkala s moderním farmakologickým výzkumem. U topických přípravků z Hypericum perforatum se zkoumá protizánětlivá, antimikrobiální a hojivá aktivita a právě zde vzniká krásná kontinuita lidského poznávání: empirická zkušenost položí otázku a současná věda dostává možnost podívat se hlouběji do mechanismu.
ROSTLINA JAKO CHEMICKÝ CELEK
Třezalka vytváří komplexní soubor sekundárních metabolitů. Jejich množství a vzájemný poměr ovlivňuje genetika rostliny, vývojová fáze, použitá část, lokalita, množství světla, dostupnost vody, stresové podmínky, doba sklizně, sušení, skladování i způsob následné extrakce.
Právě proto je důležité od samého začátku rozlišovat rostlinu a preparát.
Nálev, tinktura, hydroalkoholický extrakt, suchý standardizovaný či kvantifikovaný extrakt, červený olejový macerát, esenciální olej, čerstvá šťáva, fermentovaný materiál a spagyrický preparát představují rozdílné chemické systémy.
Každý způsob přípravy otevře jinou část rostlinného světa.
A právě tato rozmanitost je jedním z nejdůležitějších klíčů k pochopení třezalky.
NAFTODIANTHRONY: ČERVENÁ CHEMIE TŘEZALKY
Mezi nejcharakterističtější látky patří hypericin a pseudohypericin, chemicky řazené mezi naftodianthrony. Společně s nimi se v rostlině vyskytují jejich prekurzory, například protohypericin a protopseudohypericin.
Naftodianthrony jsou úzce spojeny s tmavými sekrečními strukturami rostliny a s charakteristickou červenou barevností třezalkových preparátů.
Světlo se účastní fotochemických přeměn jejich prekurzorů. V průběhu zpracování rostliny tak probíhá skutečná chemická transformace: uvolňují se obsahové látky ze sekrečních struktur, mění se stav buněčné matrice a jednotlivé molekuly reagují podle intenzity světla, teploty, kyslíku a prostředí.
Právě proto je tradiční červený třezalkový olej výsledkem dynamického procesu.
Hypericin se stal historicky jednou z nejslavnějších molekul třezalky také proto, že mu byla dlouho připisována hlavní role v působení na psychiku. Současný pohled ukazuje širší obraz: klinické působení určitých třezalkových extraktů vychází z komplexu látek a jejich vzájemných vztahů.
HYPERFORIN A ADHYPERFORIN
Druhou mimořádně důležitou skupinu představují acylfloroglucinoly, především hyperforin a adhyperforin.
Hyperforin je lipofilní a chemicky citlivá molekula. Jeho stabilitu výrazně ovlivňuje světlo, kyslík, teplota a prostředí, v němž je uložen. Právě tato citlivost se stává zásadním tématem při přípravě olejových macerátů, tinktur i průmyslově vyráběných extraktů.
Hyperforin se podílí na neurofarmakologickém profilu některých třezalkových extraktů a zároveň stojí v centru jedné z jejich nejdůležitějších farmakologických vlastností: lékových interakcí.
Dokáže aktivovat PXR (pregnanový X receptor), jaderný receptor regulující tvorbu některých enzymů a transportních proteinů. Aktivace této regulační sítě může zvýšit expresi CYP3A4 (cytochromu P450 3A4) a P-glykoproteinu a tím změnit metabolismus a transport celé řady léčiv.
Třezalka se zde ukazuje v celé své farmakologické síle.
Rostlina může změnit rychlost, s jakou lidský organismus určité léčivo zpracovává. V praxi se tento děj může projevit změnou koncentrace a účinku některých léčiv.
Mezi významné skupiny patří například některá imunosupresiva používaná po transplantacích, některá antivirotika, antikoagulancia, antiepileptika, protinádorová léčiva, některé kardiologické preparáty a hormonální antikoncepce. Konkrétní intenzita interakce souvisí s konkrétním třezalkovým preparátem, jeho dávkou a obsahem hyperforinu.
Právě zde získává stará věta „rostlina má sílu“ velmi konkrétní biochemický význam.
Síla má receptory, enzymy, transportéry a důsledky.
FLAVONOIDY A POLYFENOLICKÝ SVĚT
Další významnou skupinu tvoří flavonoidy. V třezalce se nacházejí například hyperosid, rutin, isoquercitrin, quercitrin, quercetin a další polyfenolické látky.
Tyto molekuly vstupují do antioxidačních, protizánětlivých a dalších biologických dějů a zároveň se podílejí na komplexním charakteru jednotlivých extraktů.
Vedle flavonoidů obsahuje třezalka také různé fenolické kyseliny a příbuzné sloučeniny, například kyselinu chlorogenovou, kávovou, protokatechovou, ferulovou a p-kumarovou. Jejich konkrétní zastoupení souvisí s rostlinnou částí a způsobem extrakce.
A právě zde se dostáváme k jednomu z nejkrásnějších principů fytochemie: jedna rostlina může dát vzniknout několika chemicky velmi odlišným preparátům.
Těkavé látky vytvoří esenciální olej.
Polárnější látky přejdou do vodného nálevu.
Širší spektrum zachytí hydroalkoholický extrakt.
Lipofilnější svět rostliny vstoupí do mastného oleje.
A každý z těchto preparátů začne vyprávět jinou část příběhu téže třezalky.
OD ROSTLINY K PREPARÁTU: EXTRAKCE, SVĚTLO, OLEJ A FERMENTACE
TĚKAVÉ LÁTKY A ESENCIÁLNÍ OLEJ
Třezalka obsahuje těkavou frakci tvořenou směsí mono- a seskviterpenů a dalších volatilních sloučenin. Její složení se mění podle lokality, rostlinné části, vývojové fáze, genetických vlastností i podmínek prostředí.
V různých vzorcích byly popsány například alfa-pinen, beta-pinen, beta-karyofylen, germakren D, bicyklogermakren a další těkavé látky.
Destilací této frakce vzniká esenciální olej.
Tradiční červený třezalkový olej vzniká macerací rostliny v mastném oleji, zatímco esenciální olej vzniká destilací těkavých složek. Jsou to dva samostatné chemické světy. Hypericin a hyperforin patří mezi netěkavé obsahové látky a jejich význam spojujeme především s jinými typy třezalkových preparátů. Esenciální olej nese volatilní profil rostliny a jeho biologické vlastnosti vycházejí právě z této frakce.
Destilovat lze různé nadzemní části třezalky a výsledný aromatický profil se mezi nimi mění. Květní části, listy i plodové tobolky představují odlišná vývojová a fyziologická prostředí a každé z nich vytváří vlastní kombinaci těkavých metabolitů.
Tady se před námi otevírá krásný botanický obraz.
Rostlina během svého života stále proměňuje vlastní chemii. Kvetení, opylení, tvorba plodu a zrání semen představují různé fyziologické úkoly a tomu odpovídá také rozložení sekundárních metabolitů.
Každý orgán představuje jiný úkol živého organismu, a proto i jinou chemickou krajinu.
EXTRAKCE A TRANSFORMACE
Při práci s třezalkou se vyplatí rozlišit dva základní procesy: extrakci a transformaci.
Extrakce znamená přenos určitých molekul z rostlinné matrice do vhodného média. Voda, ethanol, směs vody a ethanolu, mastný olej a vodní pára vytvářejí rozdílná prostředí a každé z nich osloví jinou část rostlinné chemie.
Transformace jde o krok dál. Při ní se původní molekula mění.
Světlo ovlivňuje přeměny naftodianthronových prekurzorů. Kyslík vstupuje do oxidačních dějů. Teplota mění rychlost reakcí. Mikroorganismy během fermentace využívají vlastní enzymatické systémy a mohou původní rostlinné látky hydrolyzovat, metabolizovat a přetvářet.
Způsob zpracování se tak stává součástí samotného preparátu.
A právě zde se věda dotýká velmi starého alchymistického principu:
forma vzniká procesem.
Stejná rostlina vstoupí do vody, alkoholu, oleje, destilační aparatury nebo fermentační nádoby a pokaždé z ní vystoupí jiný preparát.
Každý proces něco uvolní.
Něco zachová.
Něco promění.
A někdy vytvoří látky, které ve výchozí podobě přítomny nebyly.
SBĚR TŘEZALKY
Pro léčivou práci se používá především kvetoucí nadzemní část Hypericum perforatum. Tradiční období sběru se pohybuje kolem svátku svatého Jana a letního slunovratu. Botanicky a fytochemicky je nejdůležitější stav konkrétní rostliny: zdravá, dobře vyvinutá kvetoucí nať s vhodným zastoupením květů a poupat.
Obsah sekundárních metabolitů se během vývoje mění, proto má fenologická fáze skutečný význam.
Pro přípravu tradičního červeného oleje jsou velmi cenné horní části rostliny s poupaty, čerstvě rozvinutými květy a mladými listy. Poupata jsou bohatá na tmavé sekreční žlázky a jejich promnutí mezi prsty často vytvoří charakteristické červenofialové zbarvení.
Sběr probíhá za suchého počasí, z čistého prostředí, z rostlin bez známek plísní, výrazného poškození či chemického ošetření. Pro olejové zpracování je výhodné, aby povrch rostliny byl suchý.
Horní kvetoucí část lze odebrat tak, aby kořenový systém a část vegetativní hmoty zůstaly zachovány.
I způsob sběru je součástí vztahu k rostlině.
Léčivá práce začíná dávno před okamžikem, kdy rostlinu vložíme do nádoby. Začíná tím, jak ji poznáme, odkud ji vezmeme, v jakém stavu ji sklízíme a co po sobě na místě ponecháme.
ČERSTVÁ, ZAVADLÁ A SUŠENÁ ROSTLINA
Čerstvá rostlina obsahuje vysoký podíl vody a její buněčná struktura je stále velmi blízko živému stavu.
Krátkým zavadnutím část povrchové a volnější vody odchází. Rostlinná matrice se zároveň začíná měnit a buněčné systémy postupně ztrácejí původní metabolickou aktivitu.
Sušením se množství vody snižuje výrazněji a vzniká stabilnější droga vhodná například pro nálevy a řadu extrakčních postupů.
Volba mezi čerstvou, zavadlou a sušenou třezalkou proto souvisí s tím, jaký preparát chceme vytvořit.
Pro nálev se používá kvalitně usušená droga.
Pro některé tinktury lze pracovat s čerstvou rostlinou.
Pro tradiční Oleum Hyperici existují postupy využívající čerstvou, krátce zavadlou i sušenou kvetoucí nať.
A právě v olejové maceraci se voda stává jedním z nejdůležitějších technologických témat.
VODA A OLEJ
Čerstvá třezalka přináší do oleje vlastní vodu. V olejovém systému se pak mohou vytvářet drobné vodné mikroprostory, v nichž probíhají jiné chemické a mikrobiální děje než v samotné lipidové fázi.
Proto je při domácím zpracování důležitá čistota nádoby, suchý povrch rostliny, kvalitní nosný olej a úplné ponoření rostlinného materiálu.
Krátké zavadnutí může množství povrchové vlhkosti snížit.
U preparátů určených k dlouhému skladování nebo k vnitřnímu užívání získává kontrola vody, hygieny a stability ještě větší význam.
Tady se krásně potkává tradiční zkušenost s mikrobiologií.
Starý bylinář sledoval vůni, barvu, čirost a chování preparátu. Dnešní laboratoř k tomu může přidat aktivitu vody, mikrobiální zatížení, peroxidové číslo a další parametry stability.
Oba pohledy sledují stejnou otázku:
Jak poznat, že preparát zůstává kvalitní a stabilní?
OLEUM HYPERICI – ČERVENÝ TŘEZALKOVÝ MACERÁT
Tradiční červený olej patří mezi nejznámější formy třezalky.
Kvetoucí části rostliny se macerují v mastném rostlinném oleji, často v olivovém. V průběhu času se rostlinná matrice narušuje, obsahové látky přecházejí do okolního média a probíhají fotochemické, oxidační a další transformační děje.
Výsledkem je nový chemický systém tvořený nosným olejem a extrahovanými či během procesu pozměněnými rostlinnými složkami.
Olivový olej má v této tradici dlouhou historii a zároveň dobrou oxidační stabilitu díky charakteru mastných kyselin a přítomnosti vlastních antioxidantů. Nosný olej se tak stává plnohodnotnou součástí preparátu.
Macerace pracuje s časem.
Čas umožňuje difuzi.
Světlo ovlivňuje fotochemické děje.
Teplo zrychluje pohyb molekul.
Kyslík vstupuje do oxidačních reakcí.
Každý z těchto prvků se stává součástí transformačního pole.
A právě tady se tradiční výroba oleje velmi přirozeně setkává s alchymistickým obrazem práce se Sluncem.
SVĚTLO A TEPLO PŘI MACERACI
Tradiční olej se často nechává po určitou dobu na světlém místě. Světlo se účastní přeměn naftodianthronových prekurzorů a přispívá k vytvoření charakteristického červeného profilu.
Současně světlo a teplota ovlivňují stabilitu dalších molekul, především citlivého hyperforinu a samotného nosného oleje.
Proto je zde tak důležitá míra.
Jemné teplo podporuje difuzi.
Vyšší teplota zrychluje reakce.
Světlo může být nástrojem transformace a současně ovlivňuje rychlost dalších chemických dějů.
Třezalka zde znovu ukazuje svůj hluboký vztah k principu ohně: oheň pracuje podle míry.
Chemie by tutéž větu vyjádřila pomocí kinetiky reakcí.
Alchymie pomocí správně vedeného ohně.
Oba jazyky pozorují, že proces potřebuje vedení.
ČERVENÁ BARVA
Rubínová barva tradičního Oleum Hyperici patří k jeho nejkrásnějším znakům. Vypovídá o přítomnosti a transformaci určité části pigmentového systému rostliny.
Kvalitu výsledného oleje vytváří souhra botanické identity rostliny, fáze sklizně, použité části, poměru rostliny a oleje, délky macerace, teploty, světla, přístupu kyslíku, kvality nosného média a následného skladování.
Barva tedy vypráví jeden příběh.
Hyperforin druhý.
Oxidační stabilita oleje třetí.
A biologické působení vzniká z jejich společného setkání.
Po dokončení macerace se rostlinný materiál oddělí filtrací, případně šetrným lisováním, a výsledný olej se uchovává dobře uzavřený, v chladu a mimo dlouhodobou intenzivní světelnou expozici.
Slunce může stát u jeho zrodu.
Potom může preparátu dopřát klid.
VNĚJŠÍ POUŽITÍ TŘEZALKOVÉHO OLEJE
Zevní použití červeného třezalkového macerátu patří k nejdéle uchovávaným evropským tradicím.
Olej se používá při péči o pokožku, při drobných povrchových poraněních, odřeninách, pohmožděních, podráždění, v péči o zhojené jizvy a jako masážní prostředek pro namožené nebo bolestivé oblasti.
Experimentální výzkum popisuje u některých třezalkových přípravků protizánětlivou, antimikrobiální a hojivou aktivitu a právě tato oblast vytváří zajímavý most mezi tradičním používáním a současnou dermatologickou farmakologií.
U zhojené jizvy může olej vstupovat do masáže a změkčující péče o tkáň. U pohmožděných či namožených oblastí se kombinuje samotný účinek masáže, tepla ruky, mechanické stimulace tkáně a biologicky aktivních složek oleje.
Právě zde má tradiční způsob aplikace svou vlastní moudrost.
Preparát vstupuje do kontaktu s kůží prostřednictvím doteku, času a pohybu.
FOTOSENZITIVITA PŘI ZEVNÍM POUŽITÍ
Hypericin a příbuzné naftodianthrony reagují se světlem, a proto má při zevním použití smysl zohlednit intenzitu následné sluneční nebo ultrafialové expozice, koncentraci konkrétního preparátu a citlivost pokožky.
Běžné tradiční maceráty se mezi sebou chemicky liší a spolu s tím se liší i množství fotoreaktivních látek, které obsahují.
Praktická práce proto stojí na znalosti konkrétního oleje a na rozumném vztahu ke slunci.
Opět se vrací stejná třezalková lekce:
světlo je síla.
A každá síla chce míru.
VNITŘNÍ UŽITÍ OLEJOVÝCH PREPARÁTŮ
V evropských tradičních systémech se třezalkové olejové preparáty používaly také vnitřně, zejména v souvislosti s oblastí trávení.
Olejový macerát představuje lipidový preparát a jeho profil se liší od hydroalkoholických či suchých extraktů používaných v klinických studiích depresivních stavů. Vnitřní užití oleje se proto opírá o vlastní tradici a o konkrétní kvalitu přípravku.
U domácího macerátu se obsah hlavních látek může mezi jednotlivými várkami výrazně lišit podle suroviny a technologie. U profesionálně vyráběných přípravků lze jednotlivé parametry kontrolovat přesněji.
Tady se ukazuje rozdíl mezi tradiční mírou a analyticky definovanou dávkou.
Obě mají své místo ve chvíli, kdy víme, se kterým typem preparátu právě pracujeme.
TŘEZALKA, NERVOVÁ SOUSTAVA A VNITŘNÍ PROSTŘEDÍ ČLOVĚKA
Největší množství klinických údajů o vnitřním působení třezalky se týká přesně definovaných extraktů z kvetoucí natě.
Působení těchto extraktů na nervovou soustavu vychází z více biologických drah. Výzkum popisuje vztahy k serotonergnímu, noradrenergnímu a dopaminergnímu systému, dále k iontovým tokům, buněčné signalizaci a dalším mechanismům ovlivňujícím nervovou komunikaci.
Mozek je dynamická síť.
Jednotlivé neurotransmitery se navzájem ovlivňují, receptory mění citlivost, synapse se adaptují a nervové buňky reagují na dlouhodobější změny prostředí.
Právě proto třezalkový extrakt působí jako celek mnoha molekul vstupujících do více vzájemně propojených biologických dějů.
U některých definovaných třezalkových extraktů existuje klinická opora pro použití při lehkých až středně těžkých depresivních epizodách.
Současně právě tato oblast ukazuje, proč je třeba vždy znát konkrétní preparát, jeho složení a člověka, který jej přijímá.
Třezalka zde přestává být jednoduchou „bylinkou na nervy“.
Stává se rostlinou, která vstupuje do skutečné neurofarmakologie.
HYPERFORIN A PXR: KDY ROSTLINA MĚNÍ OSUD JINÉHO LÉČIVA
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů farmakologie třezalky je schopnost některých jejích preparátů ovlivňovat způsob, jakým organismus zachází s jinými látkami.
V centru tohoto příběhu stojí hyperforin.
Hyperforin může aktivovat PXR (pregnanový X receptor). Tento receptor funguje jako jeden z regulačních systémů, jimiž buňky reagují na přítomnost řady cizorodých látek.
Jeho aktivace může zvýšit expresi některých enzymů a transportních proteinů podílejících se na metabolismu a transportu léčiv. Významnou roli zde hraje zejména CYP3A4 (cytochrom P450 3A4) a P-glykoprotein, vedle dalších enzymových systémů.
Praktický důsledek je mimořádně důležitý.
Třezalka může změnit prostředí, v němž se léčivo vstřebává, metabolizuje a transportuje. Organismus pak může určitou látku zpracovávat rychleji nebo jiným způsobem a její koncentrace se tím může změnit.
Játra jsou mimořádně složitým metabolickým orgánem řízeným enzymy, transportéry, receptory a regulačními drahami.
Třezalka může do některých z těchto systémů zasáhnout.
A právě proto je farmakologicky tak zajímavá.
INTERAKCE JAKO SOUČÁST LÉČIVÉ SÍLY
Významné lékové interakce jsou jedním z nejpřesvědčivějších důkazů biologické aktivity některých třezalkových preparátů.
Molekula schopná změnit expresi enzymatických a transportních systémů má skutečný dopad na vnitřní prostředí organismu.
Zvláštní pozornost proto zasluhuje současné užívání některých imunosupresiv po transplantacích, antiretrovirotik, antikoagulancií, antiepileptik, některých protinádorových léčiv, kardiologických přípravků a hormonální antikoncepce.
Interakční potenciál závisí mimo jiné na typu přípravku, dávce a obsahu hyperforinu.
Proto při systémovém používání třezalky potřebujeme znát dvě věci:
jaký preparát používáme
a společně s čím vstupuje do organismu.
TŘEZALKA A HORMONÁLNÍ ANTIKONCEPCE
Velmi názorným příkladem je hormonální antikoncepce.
Některé třezalkové přípravky mohou prostřednictvím indukce metabolických a transportních systémů snížit expozici hormonálním složkám antikoncepce a tím ovlivnit její spolehlivost.
Právě tento mechanismus patří k důležitým praktickým informacím při systémovém užívání třezalkových extraktů.
Historické a etnobotanické zprávy o dalších způsobech použití patří do dějin léčitelství. Současná práce s rostlinou k nim přidává znalost mechanismů, farmakologie a bezpečnosti konkrétního preparátu.
TŘEZALKA A SEROTONERGNÍ LÉČIVA
Jiný typ interakce může nastat při kombinaci třezalkových přípravků s léčivy ovlivňujícími serotonergní systém.
Zde se mohou biologické účinky jednotlivých látek potkat v podobných regulačních drahách. Kombinace s některými antidepresivy a dalšími serotonergně působícími látkami může vést k nadměrné serotonergní aktivitě.
V závažných případech může vzniknout serotoninový syndrom, který se může projevovat kombinací psychických, autonomních a neuromuskulárních příznaků – například výrazným neklidem, třesem, pocením, průjmem, zvýšenou tělesnou teplotou, změnami vědomí nebo abnormální svalovou aktivitou.
Třezalka je bylina obsahující biologicky aktivní molekuly.
A právě proto může skutečně působit.
TŘEZALKA A BIPOLÁRNÍ PORUCHA
Zvláštní pozornost vyžadují lidé s bipolární poruchou nebo se sklonem k hypomanickým a manickým stavům.
Antidepresivně působící léčba může u citlivého člověka ovlivnit dynamiku nálady a přispět k přechodu směrem k hypomanii či mánii. Tento princip se týká také třezalkových preparátů používaných k ovlivnění nálady.
A tady se vrací náš obraz světla.
Nervová soustava potřebuje rytmus.
Aktivaci i odpočinek.
Otevření i stažení.
Bdění i spánek.
Schopnost světlo unést může být stejně důležitá jako jeho množství.
FOTOSENZIBILIZACE: KDY SE SVĚTLO STÁVÁ REAKTANTEM
Hypericin a příbuzné naftodianthrony mají schopnost absorbovat světelnou energii. Po excitaci mohou vstupovat do fotochemických reakcí, při nichž za určitých podmínek vznikají reaktivní formy kyslíku.
Velmi názorně je tento jev znám z veterinární medicíny. Hospodářská zvířata, která přijmou velké množství třezalky a následně jsou vystavena intenzivnímu slunečnímu záření, mohou rozvinout výraznou fotosenzitivní reakci, zvláště na světlých a nepigmentovaných částech kůže.
U člověka závisí význam tohoto jevu na dávce, typu preparátu, koncentraci fotoreaktivních látek a intenzitě následné expozice světlu.
Tady se třezalka stává téměř učebnicovou rostlinou vztahu mezi látkou a prostředím.
Molekula.
Světlo.
Dávka.
Biologické prostředí.
Teprve jejich setkáním vzniká výsledná reakce.
TŘEZALKA A OSA STŘEVO–MOZEK
Tradiční evropské léčitelství spojovalo třezalku s melancholií, nervovými stavy i některými zažívacími obtížemi.
Moderní fyziologie mezitím ukázala hluboké propojení nervové soustavy a trávicího traktu.
Existuje enterický nervový systém.
Existuje obousměrná komunikace prostřednictvím autonomního nervového systému.
Významnou roli má nervus vagus neboli bloudivý nerv.
Do komunikace vstupují imunitní signály, hormonální regulace, metabolity střevního mikrobiomu i centrální nervová soustava.
Hovoříme proto o ose střevo–mozek.
Právě zde se staré pozorování člověka potkává se současnou neurogastroenterologií. Tradiční medicína často sledovala trávení, spánek, napětí, náladu a vitalitu jako součást jediného obrazu člověka. Dnešní fyziologie nám umožňuje některé vazby tohoto obrazu popisovat stále přesněji.
Starý a nový jazyk se zde mohou potkat, protože oba pozorují tentýž lidský organismus z jiné strany.
FERMENTACE, SPAGYRIE A CESTA OD PREPARÁTU K ČLOVĚKU
FERMENTACE: KDY ROSTLINA VSTUPUJE DO BIOLOGICKÉ PROMĚNY
Fermentace představuje jinou úroveň práce s rostlinou.
Při extrakci přenášíme již existující molekuly z rostlinné matrice do určitého média. Při fermentaci vstupují do procesu živé mikroorganismy a jejich enzymy.
Mikroorganismy mohou štěpit některé glykosidy, metabolizovat cukry a organické kyseliny, měnit fenolické látky, narušovat buněčné struktury a vytvářet vlastní metabolity.
Rostlinná matrice tak prochází skutečnou biotransformací.
Při fermentaci třezalky se zdrojem sacharidů a směsnou mikrobiální kulturou můžeme sledovat metabolismus dostupných cukrů, změnu pH, vznik organických kyselin a další proměny prostředí. Současně se otevírá otázka, jak se během procesu mění hypericin, pseudohypericin, hyperforin, flavonoidy a další charakteristické složky rostliny.
Právě zde se z fermentace stává skutečný experiment.
Položíme otázku.
Provedeme transformaci.
A potom sledujeme, co se v materiálu skutečně změnilo.
FERMENTAČNÍ FILTRÁT
Kapalná část oddělená po fermentaci představuje vlastní chemický systém.
Obsahuje vodné prostředí fermentace, rozpustné rostlinné látky, organické kyseliny, složky původního fermentačního média a produkty mikrobiálního metabolismu.
Její charakter vytváří výchozí rostlina, mikrobiální kultura, zdroj sacharidů, teplota, dostupnost kyslíku, délka fermentace a výsledné pH.
Fermentační filtrát je tak tekutým záznamem biologické proměny.
OLEJOVÝ MACERÁT Z FERMENTOVANÉ TŘEZALKY
Pokud po fermentaci oddělíme kapalnou fázi od pevné rostlinné matrice a tuto matrici následně použijeme pro olejovou extrakci, vzniká další svébytný preparát.
Nejprve proběhla biologická proměna prostřednictvím mikroorganismů.
Potom následuje extrakce do lipidového prostředí.
Olej si z fermentované matrice vybírá látky podle jejich chemických vlastností a afinity k olejové fázi.
Výsledkem je olejový macerát z fermentované třezalky.
Právě jeho srovnání s klasickým Oleum Hyperici je mimořádně zajímavou výzkumnou možností.
Ze stejné sklizně lze připravit tradiční macerát a fermentovanou variantu a následně oba preparáty analyzovat za stejných podmínek.
Takový experiment umožní sledovat proměnu přímo.
HPLC (vysokoúčinná kapalinová chromatografie) a LC-MS (kapalinová chromatografie spojená s hmotnostní spektrometrií) mohou sledovat změny hypericinů, hyperforinu, flavonoidů a dalších charakteristických sloučenin.
GC-MS (plynová chromatografie spojená s hmotnostní spektrometrií) může zachytit proměny těkavého profilu.
Současně lze sledovat oxidační stabilitu výsledného oleje, zbytkovou vodu a mikrobiologickou kvalitu.
Tady se pro mě moderní analytická chemie nádherně přibližuje původnímu smyslu alchymistické práce.
Vezmeme hmotu.
Provedeme ji proměnou.
A potom se podíváme, čím se stala.
SPAGYRIE: ODDĚLENÍ A ZNOVUSPOJENÍ
Spagyrie pracuje s rostlinou prostřednictvím separace, očištění, transformace a následného sjednocení.
V klasickém alchymickém jazyce se zde setkáváme s principy Sulphur, Mercurius a Sal – s různými kvalitami jedné rostlinné bytosti, které jsou během práce odděleny, zpracovány a znovu přivedeny k jednotě.
Spagyrická esence tak představuje rostlinu, která prošla vědomě vedenou transformační prací.
Kvintesence vyjadřuje alchymickou myšlenku očištěné a sjednocené podstaty rostliny – quinta essentia, páté esence.
Právě zde získává staré solve et coagula svou rostlinnou podobu:
oddělit,
poznat,
očistit,
proměnit
a znovu spojit.
A tím se dostáváme k člověku.
Protože od určitého okamžiku už otázka třezalky není pouze otázkou toho, co z rostliny získáme.
Je také otázkou toho, co se děje, když konkrétní preparát vstoupí do konkrétního lidského organismu.
OD PREPARÁTU K ČLOVĚKU
Jedna rostlina může dát vzniknout celé řadě preparátů a každý z nich představuje jiný obraz téhož rostlinného organismu.
Nálev představuje vodní tvář třezalky.
Tinktura a hydroalkoholický extrakt otevírají širší spektrum látek rozpustných ve směsi vody a ethanolu.
Standardizovaný či kvantifikovaný extrakt nabízí přesněji definovaný a reprodukovatelný farmakologický preparát.
Červený Oleum Hyperici přináší lipidovou tvář rostliny.
Esenciální olej její těkavou, aromatickou část.
Fermentační filtrát představuje vodné prostředí biologické transformace.
Olejový macerát z fermentované třezalky propojuje fermentaci s následnou lipidovou extrakcí.
Spagyrická esence přináší rostlinu prošlou separací, transformací a sjednocením.
Právě proto se při práci s třezalkou vždy nejprve ptám:
Co přesně mám před sebou?
A teprve potom:
Pro koho je tento preparát určen?
Za jakým účelem?
V jakém množství?
A společně s čím vstoupí do organismu?
NÁLEV: VODNÍ OBRAZ TŘEZALKY
Nálev patří k nejstarším způsobům práce s léčivou rostlinou.
Horká voda přijímá především polárnější složky, mezi nimi část flavonoidů, fenolických kyselin, tříslovin a dalších ve vodě dostupných látek.
Charakter výsledného nálevu vytváří kvalita a stáří drogy, použitá část rostliny, množství byliny, objem vody, teplota a délka louhování.
Je to vodní obraz třezalky.
Jemný, tradiční a chemicky charakteristický právě tím, co dokáže voda z rostliny přijmout.
TINKTURA A HYDROALKOHOLOVÝ EXTRAKT
Směs vody a ethanolu otevírá širší chemické spektrum.
Poměr vody a alkoholu ovlivňuje, které skupiny látek budou v preparátu zastoupeny výrazněji. Význam má také stav výchozí rostliny, poměr drogy a rozpouštědla, délka extrakce, teplota, světlo a skladování.
Čerstvá rostlina a sušená droga tak vytvářejí rozdílné výchozí systémy.
Tinktura je krásným příkladem toho, že léčivý preparát vzniká setkáním rostliny s konkrétní technologií.
STANDARDIZOVANÝ A KVANTIFIKOVANÝ EXTRAKT
Standardizované a kvantifikované extrakty představují nejlépe klinicky prozkoumanou formu třezalky v souvislosti s lehkými až středně těžkými depresivními stavy.
Výsledkem zůstává mnohosložkový rostlinný komplex, u něhož lze sledovat vybrané chemické parametry a reprodukovat dávkování.
Právě tato reprodukovatelnost umožňuje spojovat konkrétní preparát, jeho chemický profil, dávku a pozorovaný klinický účinek.
A třezalka zde krásně ukazuje, že léčivost vzniká ze vztahu.
Koncentrace.
Dávka.
Forma.
Čas.
Člověk.
Společně vytvářejí výsledek.
TŘEZALKA, TRÁVENÍ A OSA STŘEVO–MOZEK
Tradiční spojování třezalky s psychikou i trávením získává zajímavý rozměr ve světle současného poznání osy střevo–mozek.
Trávicí trakt je vybaven rozsáhlým enterickým nervovým systémem a prostřednictvím autonomní nervové soustavy, nervus vagus neboli bloudivého nervu, imunitních mechanismů, hormonální signalizace a mikrobiomu neustále komunikuje s centrální nervovou soustavou.
Psychické a trávicí děje tak tvoří hluboce propojený systém.
Právě tato souvislost je krásným místem setkání starého pozorování člověka se současnou neurogastroenterologií.
Tradiční medicína často vnímala trávení, nervové napětí, spánek, náladu a celkovou vitalitu jako součást jednoho obrazu člověka.
Současná fyziologie nám umožňuje některé vazby tohoto obrazu popisovat stále přesněji.
TŘEZALKA JAKO ROSTLINA MÍRY
Když se na všechny její vlastnosti podívám společně, vrací se stále jeden princip.
Míra.
Míra světla.
Míra tepla.
Míra dávky.
Míra extrakce.
Míra fermentace.
Míra biologické aktivity.
Míra otevřenosti lidského organismu vůči tomu, co do něj vstupuje.
Třezalka dokáže velmi konkrétně ukázat, že síla sama o sobě ještě není celým příběhem.
Důležitý je vztah síly k prostředí.
Hypericin reaguje se světlem.
Hyperforin vstupuje do regulačních systémů metabolismu léčiv.
Mikroorganismy během fermentace mění rostlinnou matrici.
Olej během macerace přijímá pouze určitou část rostlinného chemického světa.
A člověk každý preparát přijímá do svého vlastního biologického prostředí.
Právě zde se fytoterapie mění z prostého používání bylin na skutečné porozumění vztahu.
Rostlina.
Preparát.
Člověk.
Proces.
A mezi nimi proměna.
Možná právě proto je třezalka tak silným obrazem Lva v nás. Nese světlo, teplo, krev, sílu i proměnu a zároveň připomíná, že každá z těchto kvalit získává svůj skutečný význam teprve ve vztahu k celku. A právě v tomto spojení pro mě třezalka zůstává rostlinou světla, krve a proměny.